...tak s tím jsem měla posledních pár dnů problém...

Začalo to takto:
Na loňském sjezdu jsem slyšela o NG a hodně mě to oslovilo, začala jsem se modlit, chtěla jsem ty věci, co prožívají děcka na školách, zažít taky. Jenže jsem neměla nikoho, s kým začít práci.

Tak jsme se začala modlit a Bůh mi požehnal. Po jednom roce už nejsem jediná křesťanka na škole, ale mám dokonce 6 parádních „spolupracovníků“, mezi nimi je i Nelinka, moje nejlepší kamarádka. Uvěřila teprve letos na našem Sjezdu mládeže, ale roste ve víře úžasným tempem. Přišla s nápadem uspořádat na gymnáziu akci s norským NG týmem. Další je Jiřík, který se ujal vedení na setkáních NG skupinky.

Ale zpět k návrhu uspořádat na naší škole „norskou“ akci, nápad se nám docela zalíbil a podařilo se nám získat termín. Naše škola byla poslední z českých škol, kterou Norové navštívili. Bůh sám nad tím stál, protože přípravy se obešly bez problémů. Paní ředitelka schválila celý program, potřebné věci jsme také sehnali lehce. Bylo to až podezřelé, že jde všechno tak hladce. Skvělým svědectvím by pro nás bylo i to, jak jsme přišli k našemu překladateli, přihlásil se nám sám. :)

Jenže asi tři dny před plánovanou akcí se na škole objevily zvěsti o Norských misionářích, kteří utlačují domorodce v Thajsku. Tyto zprávy spoustu spolužáků znechutily. To nám bylo líto, a tak jsme šli společně do modliteb. Cítili jsme to jako jasný útok toho zlého na celou naši práci. A já dokonce v hloubi sebe začala pochybovat, jestli můj Bůh opravdu je. Sice jsem prosila o odpuštění za tyto myšlenky, ale pořád jsem neměla klid.

Moc času se litovat ale nezbylo. Norové i s překladatelem Adamem v pořádku dorazili. Opět jsme se celá parta ztišili v modlitbě a já jsem byla naplněna takovým klidem, že Bůh si pohlídá, abychom nebyli znova shozeni... i když jsem byla nervozní. :D

Ve škole probíhalo všechno dobře. Naši hosté „odučili“ čtyři hodiny angličtiny (prezentace o Norsku, norská hudba a hry), měli jsme i čas na modlitby a přípravu tělocvičny, kde měl proběhnout společný program i odpolední party. Po půlhodinovém programu, v němž si Norové vyzkoušeli znalosti, které si studenti odnesli z vyučování, nastala nejočekávanější část dne - party,  na níž nás přijeli podpořit i kamarádi ze Zábřehu.

Účast nebyla nijak velká, bylo nás asi  24. Ale já se modlila i za těch pár. Věřím, že celá akce mohla být právě pro ně. Po Joakimově krátkém úderném slově byla dána výzva. A když se asi 5 děcek přihlásilo, že chce Ježíše jako svého Pána, byla jsem Bohu moc vděčná. Rozdali jsme pár NG Biblí a povídali si o tom všem, co jsme ten den prožili.  Jsem ráda, že jsme mohli zrealizovat takovou akci a mohli být přínosem pro celou naši školu.

Když už jsme měli skoro uklizeno, přišla paní ředitelka a řekla, že učitelé byli s akcí spokojeni a chválili si ji. Také od spolužáků jsme slyšeli kladné ohlasy.

Hned další den jsem na malé setkání se seminářem o chválách. Modlila jsme se ať se mi Bůh dá poznat. A když sestra, která přednášela, dala výzvu, šli jsme dopředu, aby se za nás modlila. Řekla mi : „Nepochybuj!“ Bylo to pro mě hodně silné. Poprvé se mi stalo něco takového. Naplnilo mě  to takovou radostí. Už nepochybuji!:) Bůh je skvělý. Je divné, že i přesto všechno, co pro mě udělal jsem mohla pochybovat. To je takové štěstí!!:)

Ester, Karlova Studánka